Stephen Wickham

Newyorská topírna: Francis Bacon a padesátá éra

Cesta Francise Bacona do samotného srdce 20. století byla srážkou osobní traumatu, umělecké posedlosti a hlubokého zapojení do lidské existence. Narodil se v Dublinu v roce 1906 a jeho raný život byl poznamenán rodinnou tragédií – náhlá smrt otce, když mu bylo pouhých jedenáct let, hluboce utkvěla v jeho světobázním pohledu a podsupila v něm trvalý pocit melancholie. Tato počáteční rána se stala v jeho díle opakujícím se motivem, který se projevoval jako viscerální zkoumání strachu, izolace a grotesky. Padesátá léta byla pro Baconovu uměleckou dráhu klíčovým zvratem; byla to éra intenzivního experimentování, prohlubování vztahu k primárnímu obraznému vyjadřování a postupu směrem k mnohem explicitnějšímu expresivnímu stylu. Toto desetiletí nebyla pouhou etapou, ale představovalo fundamentální přehodnocení jeho přístupu k malířství, poháněné jak vnitřními boji, tak živoucí, často chaotickou energií poválečného New Yorku.

• Jihoafrická pouť a rané vlivy (1951–195ální): Klíčové období začalo návratem do Jihoafrické republiky v letech 1951 a 1952, což byl důsledek stěhování jeho matky. Tyto návštěvy probudily fascinaci syrovou silou přírody – nekonečností africké krajiny, pohybem divokých zvířat – pocitem, který se snažil zachytit na plátno. Prudké kontrasty mezi řádem evropského umění a nezkrocenou energií jihoafrické divočiny se staly hlavním zdrojem jeho inspirace. Zásadní byl také setkání s egyptským uměním, které u něj upevnilo víru v jeho bezkonkurenční úspěch a ovlivnilo jeho chápání formy i kompozice.
• Muži v oblecích a sestup do subjektivity (1953–1954): V tomto období se zrodila ikonická série „Muži v oblecích“. Tato malovaná díla, zasazená do temných, klaustrofobických interiérů, nejsou portréty v tradičním smyslu, ale spíše průzkumem psychických stavů – úzkosti, paranoie a znepokojivého pocitu uvěznymění. Téma, které původně čerpalo z modelu v hotelu Imperial v Henley-on-Thames, se rychle vyvinulo do obecnější reprezentace lidské zranitelnosti a úzkostí moderního života. Bacon záměrně odstranil identifikační detaily a proměnil postavy v archetypy existenciálního děsu.
• <Akty a vliv Muybridgea (1953–1954): Souběžně se sérií „Muži v oblecích“ začal Bacon konfrontovat akty s novou intenzitou. Díla jako „Dvě postavy“ nebo „Dvě postavy v trávě“ byla hluboce dlužná průkopnickým fotografiím lidského pohybu Eadwearda Muybridgea, *Lidská postava v pohybu*. Bacon tyto obrazy jen nekopíroval; on je manipuloval, kroutil jejich pózy do výrazů sexuálního napětí, násilí a znepokojivé zranitelnosti. Muybridgeův vliv sice poskytl rámec pro pochopení dynamiky těla, ale Bacon jej nakonec využil k prozkoumání temnějších, hluboce znepokojivých témat.

Turbulentní kruh: Vztahy a umělecká komunita

Baconův život v padesátých letech byl charakterizován intenzivními osobními vztahy – jak vášnivými, tak destruktivními – a hlubokým zapojením do pulzující umělecké scény poválečného New Yorku. Jeho rané partnerství s Ericem Hallem skončilo náhle, doprovázeno zlomem v srdci a nestabilitou. Často se stěhovával mezi ateliéry a spoléhal na štědrost přátel jako Peter Pollock či Paul Danquující, kteří mu poskytovali dočasné ubytování v Battersee. Nejdůležitějším vztahem této dekády však bylo jeho intenzivní, často posedlé affair s Peterem Lacyým, bývalým stíhačským pilotem. Toto spojení, popsané jako „mocná směs nucení a destrukce“, hluboce ovlivnilo Baconovu práci i osobní život na mnoho let následujících.

• Newyorská spojení a mecenášství (1953–1957): Příchod do New Yorku v roce 1953 znamenal zlomový bod, který ho upevnil v rostoucím světě abstraktního expresionismu. Vystavoval v galeriích Durlacher Brothers a Galerie Rive Droite a získal uznání od vlivných obchodníků jako Sidney Janis či Peggy Guggenheim. Jeho vztah s Robertem a Lisou Sainsburyovými se ukázal jako zásadní, neboť mu poskytovali stabilní finanční podporu, která byla nezbytná uprostřed jeho turbulentního soukromí.
• Umělecké kolegy a literární kruhy (1954–1957): Bacon si budoval přátelství s rozmanitou skupinou umělců – včetně Marka Rothka, Willema de Kooninga či Michaela Andrewse – stejně jako s postavami z literárního světa, jako byli Ann Flemingová, Sonia Orwellová nebo Muriel Belcherová. Tato spojení mu poskytovala intelektuální stimulaci a pocit sounáležitosti v rychle se měnící umělecké krajině. Zkušenosti a debaty v těchto kruzích nepochybně formovaly i jeho vlastní umělecký vývoj.

Transformace techniky a stylu

Do roku 1957 prošlo Baconovo malířství dramatickou proměnou – změnou, která se stala zřetelně patrnou při jeho výstavě v Hanover Gallery v březnu toho roku. Tato evoluce nebyla pouhou kumulací stylistických změn; představovala fundamentální přehodnocení jeho přístupu k barvě a kompozici. Šest prezentovaných obrazů bylo hluboce zakořeněno ve Van Goghově díle *Malíř na cestě do Tarasconu*, které bylo během druhé světové války zničeno a které se Bacon záměrně vyhýbal osobně.

• Vliv Van Gogha a urychlený proces (1957): Obrazy vytvořené jako reakce na Van Goghovu mistrovská díla – včetně těch šesti v Hanover Gallery – byly realizovány s neuvěřitelnou rychlostí a naléhavostí, poháněné touhou zachytit podstatu originálu. Bacon zvolil volnější, expresivnější nanášení barvy, charakterizované hrubými tahy štětcem a zvýšeným pocitem fyzicality. Tento posun odrážel ochotu opustit precizní kontrolu ve prospěch vyjádření syrových emocí a psychologické intenzity.
• <Odkaz expresionismu (od roku 1957 dále): Baconovo dílo pokračovalo v proměne i během šedesátých let, si zachovávajíc rysy jeho vlastního stylu – zkroucené postavy, klaustrofobické interiéry a všudypřítomný pocit neklidu. Do svého tvorby však začal začleňovat i prvky surrealismu a pop-artu, což odráželo širší kulturní posuny éry. Jeho malby zůstaly hluboce znepokojující, ale nepoprjitelně silné, čímž si zajistily jeho místo mezi nejvýznamnějšími umělci 20. století.

Historický význam a trvalý dopad

Dílo Francise Bacona v padesátých letech není pouhou stylistickou poznámkou pod čarou; představuje klíčový moment v rozvoji moderního umění. Jeho zkoumání psychologického traumatu, přijetí groteskních obrazů a ochota napadat konvenční představy o reprezentaci hluboce ovlivnily generace umělců. Baconovy obrazy rezonují i dnes, nabízejí viscerální a znepokojivou reflexi komplexity lidské existence – jako svědectví jeho neochvějné umělecké vize a hlubokého pochopení temných aspektů lidské psychiky. Jeho odkaz nespočívá pouze v síle jeho jednotlivých děl, ale i v odvaze čelit těžkým tématům a posouvat hranice umělecké výraznosti.